Jak jsem byla v kostele

Tento velikonoční příběh jsem napsala před 2 lety.Můj tehdejší přítel, již tráví velikonoce s jinou:-), ale můj pohled na svět se nezměnil.Jaká úleva. Krásné velikonoce nám všem.

Krásné sváteční ráno vám všem.

Ráda bych se s vámi  podělila o nádherný zážitek,který jsem si prožila.

Začnu opět trochu zeširoka.

Jako malá jsem do kostela nechodívala, mí rodiče nejsou věřící ,takže jsem k tomu nebyla vedena.

Na základní škole ,jsem kostely vnímala ,jako historické památky a na církev jsem měla dosti vyhraněný,negativní názor..

Nelíbily se mi války, které kvůli víře proběhly, upalování osvícených žen, jako čarodějnic bylo pro mě noční můrou a do dnešních dní je to pro stále něčím nepochopitelným a neuchopitelným.

Kolik zvěrstev pod záštitou jména Božího se napáchalo.

Absolutně se to rozcházelo s tím, co jsem věděla a četla o Ježíši a jeho představách, jeho lásce a jediné co souhlasilo,bylo jeho utrpení, kterým si za své laskavé myšlenky prošel.

Otázka víry a náboženství byla pro mě velmi ožehavým tématem.

Jak jsem šla životem a procházela si nejrůznějšími velmi špatnými a vypjatými situacemi,začala jsem zjišťovat ,že mi něco chybí.

Něco, nebo spíše někdo ,komu bych mohla říct absolutně vše, aby se mi ulevilo.

Rodiče mám úžasné, přátel plno, ale v těch opravdu nejtěžších chvílích jsem se cítila velmi sama.

Cítila jsem velké osamocení a beznaděj.Neměla jsem tolik důvěry v sebe, jako mám dnes.

Nedokázala jsem se opřít o své názory a přesvědčení, které jsem teprve hledala.

A v tuto chvíli, vždy, když mi bylo zle, tak jsem podvědomě poklekla a modlila se k Bohu ,i když jsem nevěděla jak.

Prosila jsem ho,ať mi ukáže cestu,ať mi poradí co mám dělat.

Mnozí z vás,určitě tyto stavy dobře znáte a prožili jste či prožíváte.

Legrační bylo, že kdykoliv jsem chtěla na chvíli do kostela zajít, vždycky byl zavřený.

Vůbec jsem tam neměla přístup.A to mám ve svém okolí plno nádherných kostelů.

V posledních měsících jsem se s vírou začala potkávat ve své práci..

Jeden z mých milých dědoušků stále dodržuje tradice, modlí se před i po jídle, na hřbitově za mrtvé a povídáme si o tom.

Můj přítel je z věřící rodiny.Víra je teď všude kolem mne.

Teď v sobotu jsme se rozhodli projít kostely ve městě,které jsem neviděla desítky let.

Měly být otevřené, protože pro křesťany jsou velikonoce největšími svátky v roce a zpřístupňují své chrámy.

Vyrazili jsme do chladu a občasného sněžení a já se moc těšila.

První, největší kostel ve městě byl uzavřen a otevírali až za hodinu.Vrátili jsme se.

Ještě před kostelem jsem se ptala přítele,jak se mám správně pokřižovat.

Když jsme vešli dovnitř,svěcená voda nebyla.

Křižování tedy proběhlo "na sucho" na zkoušku.

Další kostel byl uzavřen a o další vstupy jsme se nepokoušeli.

Přišlo mi to jako zkouška,jak moc chci víru pochopit a jak moc to beru vážně..

Ráno,když jsme vstali, tak jsme se vydali na velikonoční mši.

Do kostela to mám opravdu kousek.

Kostel byl plný až k prasknutí.Nádherná hudba, překrásné modlitby a nechyběla ani svěcená voda..

Seděli jsme v lavici pod oknem a kdykoli kněz mluvil o Ježíši a jeho zmrtvýchvstání , víře v tuto událost a její důležitost pro nás všechny, začalo oknem nádherně prosvítat slunce.

Některé zážitky se nadají popsat slovy,ani to co jsem ucítila, když kněz mluvil o tom, jak všichni hledáme víru, hledáme čeho se chytit, hledáme jistotu, že všechno dobře dopadne.

Pocítila jsem takový klid a bezpečí.

Nejen proto, že mě můj milý držel pevně za ruku:-),ale protože jsem opět dostala důkaz, že cesta, kterou jdu je správná a najednou se mi to malinké místo v srdci, kde bylo prázdno zacelilo.

Vím ,že spoustu lidí víru ztratilo.Ne víru v Boha, ale víru v tento svět,víru v sebe, v lásku a dobro.

Každý den dostávám potvrzení.

Dnes už vím, že nemá cenu nikoho přesvědčovat a dokazovat, že jedině láska a dobro nás posouvají v životě ke spokojenosti a štěstí..

Každý si svou cestu víry, ať už je to víra v cokoliv, musí projít sám a rozhodnout se zda uvěří..

Vím, že tímto zážitkem se ze mě nestane studentka teologie, ani ortodoxní nábožná žena,vím,že některé názory na církev nezměním,ale miluji lidské příběhy a ten Ježíšův a jeho rodičů nás ovlivňuje dodnes.

Takovou obrovskou sílu jeho myšlenky i utrpení v sobě nesou.

Síla ženy ,jakou byla Marie, která viděla umírat své dítě a byla s ním do poslední vteřiny,se podepsala na nás ženách do dnešních časů,aniž si to uvědomujeme.

Neměla jsem včas velikonoční výzdobu, nepekla jsem a nechystala, jak by se slušelo a patřilo, uklízela jsem na poslední chvíli a to velmi povrchně.

Letošní velikonoce jsem pojala po svém.

Pochopila jsem podstatu tohoto svátku ve svém srdci.

Krásné požehnané velikonoce nám všem.