Pošta

Ani obyčejná pošta nemusí být vůbec nudné místo. Obzvlášť, když svůj telefon pohřbíte hluboko na dno tašky a začnete koukat kolem.

Od té chvíle, co mívám svůj telefon ponořený na dně kabely, místo abych do něj stále nahlížela, rozhodně vnímám, prožívám a vidím více věcí.

Včera jsem se po celém pracovním týdnu, vymrzlá, unavená a smrkající, musela vydat na poštu, pro veledůležitý dopis.

Moc jsem si přála popíjet už doma horký čaj, zachumlaná do deky a svého mega svetru.

O to víc mě pak samotnou překvapilo, jak zajímavý, poučný a vlastně přínosný může být pobyt na poště.

Naše pošta je nová, barevná, čistá a moderně vybavená. Máme tam tlačítkový vyvolávací systém, který vás uklidňujícím způsobem ujišťuje, že si můžete klidně sednout, protože vaše číslo ještě nebliká.

Sedla jsem si na pohodlnou sedačku do zadní části, abych měla přehled. To já ráda, koukám po lidech a přemýšlím, co asi ten nebo onen prožívá, nebo mu právě běhá hlavou. V posledních měsících jsem na to málem zapomněla.

Když jsem byla malá holčička, ráda, jsem si hrála sama se sebou na to, že umím číst myšlenky. 

Moc mě to bavilo, protože v mé hře nikdo neprotestoval a mé domnělé příběhy mi nevyvracel.

A tak paní, která se mračila, měla špatnou náladu, protože ji neposlouchalo zlobivé dítě a pán byl podle mě naštvaný, protože ztratil peníze a nemohl jít na pivko. Když jsem viděla nějaké naštvané dítě, tak bylo naprosto jasné, že mu rodiče nekoupili sladkost, nebo hračku a naprosto jsem s ním soucítila.

Zajímavé bylo, že jsem si nikdy nemyslela, že by někdo mohl být naštvaný kvůli mě.

Tedy aspoň si to nepamatuji.

To až když jsem byla starší mé domněnky často vzrůstaly do nedozírných rozměrů a každičký špatný pohled, každičký smutek či slza, kterou uronil někdo blízký, byla dozajista moje vina. 

Pořád jsem potřebovala ujištění, že to není kvůli mě a vysvětlování, co se vlastně stalo.

Jsem moc šťastná, že už jsem se opět vrátila do dětských let a pocity druhých lidí nepřebírám za své. V mnoha případech už ani netoužím po žádném vysvětlování. Kdo chce, poví.

Jako malá jsem měla opravdu velmi bujnou fantazii a proto mě mile potěšila holčička, která čekala s maminkou na poště a rozhodně nezahálela.

Maminka si hrála střídavě s mobilem a střídavě sledovala tabuli s čísly. Holčička si vyhlédla reklamní papírový domeček, který u nás na pobočce vystavila některá banka, zalezla si tam i s aktovkou, vesele si štěbetala a vykukovala z pomysleného okýnka.

Děti jsou kouzelné. Pokud nemají v ruce mobil či tablet, rozhodně se neumí nudit.

V určité chvíli vešlo několik lidí najednou, brali si postupně z automatu čísla a plynule si stoupali, jakoby do řady. Nikdo, asi z deseti lidí, neměl chuť si na chvíli sednout. A to je ta naše pošta opravdu hezky útulná plná stolů se žlutými židličkami a modrými zadními sedačkami.

Ani jeden z těch lidí si nechtěl odpočinout, na chvíli vypnout, i když věděl, že bude delší dobu čekat, protože mnoho lidí přišlo před nimi. 

Všimla jsem si, že šlo většinou o starší generaci nad padesát let. Většina těchto lidí byla celý život zvyklá stát v těch pomyslných řadách na cokoliv, pořád spěchali, hlídali si, aby byli všude včas a hlavně, aby je nikdo nepředběhl. To se pak jako lvi byli o svá práva. 

Vidím to u lékařů v čekárnách, když chodím doprovázet své klienty, kteří ledva chodí, jak se kolikrát domáhají pozornosti mnohem mladší z pouhou rýmou a vykřikují, že oni tam byli první. 

Neberte to prosím jako soudy. Všichni jsme poznamenaní svými životy, dobou a prožitky, které jsme si museli odžít. Mnohdy stačí opravdu pronést jen pár vlídných slov směrem k dotyčnému a jeho potřeba, aby si ho alespoň na chvilku všímal je naplněna. 

Je to generace mých rodičů. Neměli potřebu si na poště na chvíli odpočinout, protože málo kdo z nich to vlastně umí. Neumí jen tak lelkovat a koukat do blba, jak se říká.

Z čistajasna se přede mnou u stolečku objevila slečna, která evidentně dost spěchala a potřebovala ještě napsat obálku a doručenku. Byl to takový ten kancelářský typ s drdolem a snaživým urputným výrazem. Působila na mě trochu nafrněně.Opět předesílám, že jde pouze o první dojem a slečna může být velmi příjemná a otevřená, při osobním setkání. Mladá dáma vypisovala co potřebovala a když byla úplně ponořená do svého světa, najednou se k ní přiřítila paní, asi o deset let starší, která seděla kousek dál ode mě a nadšeně povídá : "Jééé dobrý den, jdu Vás jen pozdravit", usmívala se jak slunce, pravda, trošku moc přeslazeně a podlézavě.

Mladá dáma ji zmrazila pohledem a odfrkla: "Zdravím".

Oči zabořila do své obálky a dál si ženy nevšímala. 

Ta se s doznívajícím úsměvem a podivnými pocity navrátila zpět na svou židličku.

Celý výstup se odehrál před mýma očima, kousek přede mnou, takže závan trapnosti a ponížení starší ženy přeskočil až na mě.

Naštěstí vzápětí vstoupila na poštu velmi zajímavá osůbka. Byla oblečená do modelu, který bych přirovnala ke kostýmům, ve kterých vystupovali zpěváci mé oblíbené skupiny Abba. Moc se mi to líbilo, myslím její model. Oděv byl doplněn černými očními linkami přes půl oka (nevím, jestli to byl záměr, nebo to byl dvojitý otisk těch původních), každopádně paní byla jedním slovem nepřehlédnutelná. Ne jeden zrak na ní spočinul. Opět věková kategorie 55 plus. O to víc mě překvapilo, když si sedala na židličku kousek přede mnou a ve chvíli, kdy jí vypadl z kapsy papírek, udělala něco pro mě naprosto nepochopitelného.

Sehnula se "nenápadně" k tomu papírku, rozhlédla se a místo toho, aby ho zvedla a vyhodila do koše, který stál opodál, tak ho prostě popostrčila směrem pod stůl a vyřízeno. 

Koketně si začala pohupovat nožkou, kterou si po této akci přehodila přes svou druhou nohu a myslím, že kdyby někdo v tu chvíli vyfotil můj výraz, tak bych měla jisto jistě pusu dokořán.

V tu chvíli na monitoru zablikalo mé číslo a já si příjemně povykládala s paní u přepážky.

Když jsem odcházela, ohlédla jsem se po paní s obrovskými očními linkami, která si k doladění svého stylu strčila do pusy ještě žvýkačku. 

To už jsem se začala smát, protože bylo jasné, že paní uklízečka z pošty najde večer pod stolem papírky hned dva a vážená dáma odkráčí s pocitem své absolutní dokonalosti. 

Smála jsem se zřejmě nahlas a vůbec mi nevadilo, že se na mě lidi koukali, jako na potrhlou. 

Tahle návštěva pošty byla vlastně docela fajn.