Příběh o vyšlapaném srdci
Čekárna se pomalu zaplňovala, lidé si přesedali, poposedávali, naříkali, hekali, pokašlávali a já ponořená do svých myšlenek a čtení časopisu jsem moc nevnímala.
Sestřička, která si přišla vyzvednout list s pořadím pacientů, ještě vyvěsila letáčky na nástěnku přede mnou.
Přišlo mi to vtipné. Zavzpomínala jsem na staré retro filmy, kde se tvořily nástěnky pracovníků socialistické práce.
Nápis POŘADÍ PACIENTŮ URČUJE LÉKAŘ, byl dostatečně viditelný a pochopitelný.
Ne však pro některé lidi v čekárně.
Většina těchto milých lidí, byli senioři. Někteří si úzkostlivě hlídali své věci, všichni do jednoho si dali na nohy poctivě návleky, i když bylo venku sucho a ty návleky byly špinavější než ty boty.
Byli zvyklí nevybočovat, dělat co se má a moc u toho nepřemýšleli. Hlavně, ať je klid a nikdo po ich nechce nic navíc. V době dávno minulé, ve které žili to zřejmě tak bylo snazší.
Když si lékařka začala volat pacienty dle svého systému, který ona uznala za vhodný, bylo vidět ve tvářích některých zklamání, že budou muset delší dobu čekat, i když jsou jen pro léky, nebo začali být netrpěliví a nervózní.
Ani tady svého "práva" na své místo nedočkali. Jaké zklamání. I když přišli skoro o půl hodiny dříve.
Najednou do plné čekárny vplula paní s berlemi. Byla skoro bezzubá a dost hekala.
Rázem jsme se všichni dozvěděli co jí je a taky to, že od pojišťovny má sice nárok na zuby, ale ani jedny jí neseděly, tak radši nenosí žádné.
Tohle všechno povídala svému známému sedícímu naproti.
Zprvu se pán moc nechtěl zapojovat do hovoru, ale paní byla hlučná, otevřená, neodbytná a srdečná.
Povídala mu o penzionu, kde bydlí, jak je to tam super a taky o svých dětech.
Evidentně si přišla popovídat a vidouce známou tvář, hodlala svou touhu naplnit.
Konečně se do debaty s ní přidal spolusedící pán a povídal:
"Já mám problém s vnukem. Je mu skoro 40 a nechce se ženit. Pořád mu říkám, ať s tím něco udělá, že jinak zůstane ve stáří sám, jak kůl v plotě, ale můžete mu něco vykládat."
"Ti dnešní mladí vůbec neví", smutně dodal.
"Jojo, taková je doba milý pane", přidala se paní s berlemi.
"U dcery v baráku žije žena se 4 dětmi a je sama. Nemá manžela a nikdy nebyla vdaná. Hrozná doba. Ženské na děcka samy a chlapi si užívají, nebo sedí v hospodě. To dříve vůbec nešlo.
By žila v hanbě", odvětila smutně paní.
Ano je to pravda, pomyslela jsem si. Chvála Bohu za vývoj společnosti. Také bych byla jako rozvedená samo rodička dvou dětí kamenovaná.
Nemá cenu rozebírat, jestli je to dobou, nebo lidmi, či prioritami života. To by byl další příběh.
Když jsem slyšela povídání těchto milých stárnoucích lidí, opravdu mě to zaujalo.
Ve chvíli, kdy ten poslední třetí muž zvedl zrak a odhodlal se říct svůj příběh, už jsem jim věnovala svou plnou pozornost.
"Před pár měsíci mi umřela přítelkyně. Byli jsme spolu dennodenně 13 let. Pořád se z toho nemůžu dostat. Stáří je hrozná věc. Nejhorší je, když člověk zůstane sám ", zašeptal.
Celá čekárna ztichla, muž si utřel zvlhlé oči a sestra zavolala mé jméno.
Když jsem odcházela z poloprázdného prostoru mlčících pacientů, kteří si sdělili, co potřebovali, chodících k lékaři kvůli svým tělesným bolestem, ale jejichž duše zůstávají stále nemocné, přemýšlela jsem kolik těchto příběhů osamělosti a smutku tato čekárna už vyslechla.
Jak moc by lidé víc než léky potřebovali povídání a "obyčejný" lidský kontakt.
Vidím to v práci každý den, jakým darem je pro osamocené, blízkost jiného člověka.
Jaké zázraky se dějí, když si navzájem dáme trochu pozornosti a času.
Všechno podléhá vývoji. Změna je nutností. Koloběh života také. Sami na svět přicházíme a sami z něj jednou odejdeme.
Před svým odchodem jsem se na chvíli smrkající zastavila před velkým skleněným oknem, které mi dalo odpověď na mou vnitřní otázku:
"Je možné něco udělat, změnit, aby mé stáří vypadalo jinak?"
Ve sněhu přede mnou se bělalo vyšlapané srdce.
Bi
Brigita Tóthová
Úklid
Je nedělní ráno, všichni ještě spí, jen venku cvrlikají ptáci a občas zaštěká pes. Auta dnes neslyším. Je neděle a město ještě pospává. Sedla jsem si před monitor a usrkávám černý čaj s citronem. Nedočkavě vyhlížím myšlenky.
Brigita Tóthová
Ráno
Bylo to jedno z těch rán, které vás překvapí svou intenzitou. Občas mě samotnou překvapí, jaké podněty ke mně přijdou, jaké myšlenky se vyklubají a chtějí být rozvíjeny. Jako živý obraz. Miluji ty chvíle. Přichází bez pozvání.
Brigita Tóthová
Bezkafí
Vždycky, když zůstanu doma a vypadnu z běžného rychlého koloběhu, beru čas pro sebe se vším všudy. Jeho terapeutické účinky nemají konkurenci.
Brigita Tóthová
Alice
Probudila ji bolest hlavy a tíha na celém těle. Jakoby na ní ležel parní válec a ona se marně snažila vymanit ze vší té těžkosti. Peřina ztuhlá nocí, omotaná kolem jejího těla, suplovala svěrací kazajku.
Brigita Tóthová
Blikající myšlenky
Když jsem se probudila, byla ještě tma. Probouzím se velmi brzy. Jako bych nechtěla něco propásnout. možná je to tím, že mám lehké spaní a hned z rána se kolem mě prohání kočky. Ve tmě přichází myšlenky na všechno možné.
Brigita Tóthová
Výběr osudu
Jak moc je možné ovlivnit vlastní osud a osudy našich dětí? Jak velkou moc máme změnit postoje a rozhodnutí, která jsou nám předhozena osudem k prožitku? Může nás zachránit někdo zvenčí, anebo jsme odkázáni jen sami na sebe?
Brigita Tóthová
Příběh o něčem jiném, než jsem původně chtěla.....
Který názor je ten správný? Má vůbec pravda patent na rozum? A jak vlastně vypadá? Už jako malá holka jsem se asi hodně ptala a moc nad vším přemýšlela. Z toho vyplývá, že jsem byla taky bezmezně důvěřivá a naivní.
Brigita Tóthová
Tanec na miskách vah
Láska mezi partnery, je jako nekonečný tanec na miskách vah. Ideálním stavem je rovnováha. Dokážeš to?
Brigita Tóthová
Lampy
Je možné posvítit si na lidskou duši? Máme dostatek světla sami pro sebe? Jsme způsobilí radit a svítit na cestu druhým, když jsme sami tak často ve tmě?
Brigita Tóthová
Příběh o semínkách a dopise
Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila.
Brigita Tóthová
Kleště
Je pondělí. Jak se to stalo, že ho přestávám mít ráda? Přestaň, říkám sama sobě, to pondělí nemůže za to, co na vás páchají, nebo spíše, co na sobě necháte páchat? Pomalu kráčím k budově, ve které se to všechno odehrává.
Brigita Tóthová
Mizející světy
Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?
Brigita Tóthová
Dům na vodě (pokračování) - Oliverův příběh
Některé příběhy končí už s prvním písmenem a jiné se zdají být nekončící. Otevírají před námi další a další obrazy našich úvah a všemožných dějů. Můj začal zde: https://brigitatothova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758223
Brigita Tóthová
Dům na vodě
Jsou dny, uprostřed kterých se nemůžeš rozhodnout, co máš udělat a kudy se vydat v životě dál. Takové, kdy Tvoje duše křičí, jako zběsilá, ve snaze uvidět před sebou světlý bod. A potom jsou dny, kdy pochopíš velmi rychle.......
Brigita Tóthová
Zírám
Dnešní ráno jsem dostala pěkně velkou fackovací lekci reality.Jen letmo jsem přejela titulky na svém monitoru, protože už delší dobu televize nemaje, nesleduji zprávy, abych tedy byla trochu v obraze.
Brigita Tóthová
Opravdu to tak chceme?
Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy?
Brigita Tóthová
Marmeláda
Občas se mi stává, že objevím neobyčejnosti v naprosto obyčejných věcech a činnostech, tvářících se, jako na první pohled docela stereotypní a nezáživné. O to více pohladí.
Brigita Tóthová
Příběh o popelnici a lidském štěstí
Kráčela jsem prázdnou ulicí, ve sluchátkách nezvykle skvělou hudbu, a před sebou černou, osamocenou popelnici. Na tom by nebylo nic divného, ve městě jich máme spousty. Tahle mě upoutala svou odstrčeností a hlavně papírovou taškou
Brigita Tóthová
Příběh o stresárně
Někdy mám pocit, že některé čekárny jsou schválně uzpůsobeny tak, aby pacienti ve své nemoci setrvali co nejdéle. Anebo to jsou inovativní metody léčby zocelováním nervového systému a já je ještě nepochopila.
Brigita Tóthová
Jak umlčet člověka
Je to vlastně tak snadné umlčet člověka. Stačí se jen na něj podívat shora. Nebo i klidně zpoza brýlí, či dlouhého psacího stolu, který vám oběma zajistí dokonalý odstup jeden od druhého.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 95
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 573x
Baví mě zkoušet různé styly psaní a hlavně mě baví reagovat na podněty z venčí.
Můžete mi napsat i na email : brigita.tothova@seznam.cz
Vítejte u mě