Příběh o strnulé úřednici, aneb čemu věříš, to pak žiješ
Pokaždé se na návštěvu onoho ústavu dopředu ladím, abych měla tu správnou pozitivní náladičku.
Vzhledem k tomu, že tentokrát jsem přišla o půl hodiny dřív, protože jsem zapomněla na obědovou pauzu (ano je mi jasné, že i úřednice musí jíst, jen jsem myslela, že se třeba střídají) a náš úřad je kousek od řeky, prožila jsem své vylaďování s předjarní vůní hlíny a divokým zpěvem vodního toku.
S blaženým výrazem ve tváři jsem si z automatu vzala své číslo a šla si vyzvednout formuláře k vyplnění. Potřebovala jsem vypsat celkem čtyři.
V těchto ústavech je vždycky dlouhá řada, takže obvykle většinou všechno stíhám s přehledem a někdy stihnu i kávu v místním bufetu.
Tentokrát bylo všechno trochu jinak. Vzhledem ke své tří týdenní nemoci jsem se totiž opozdila a většina lidí měla své žádosti už dávno podány. Bylo nás tam jen pár. Ve chvíli, kdy jsem si pomalým a vláčným pohybem rozkládala papíry na stůl, vyvolávací automat nějak velmi rychle blikal čísla, která se blížila tomu mému.
Zrychlil se mi dech a začala jsem mírně stresovat, že nestihnu všechno vyplnit včas, a kdoví jakou "můru" zase dostanu a...úplně jsem v představách viděla ty její mrkající umělé řasy a povýšenecký výraz, který mi jasně dával najevo mou neschopnost. Vhledem k tomu, že jsem si tuhle "báječnou" situaci v hlavě naplánovala, očekával mě adekvátní výsledek.
Samozřejmě mé číslo zablikalo ve chvíli, kdy jsem měla jen některé formuláře, stresem řádně poškrkané. Rychlým provinilým krokem jsem cupkala do označených dveří.
Věděla jsem, že nemám všechno a podle toho jsem se i tvářila.
Jako malá školačka, která nenapsala úkol a přestávka jí nestačila.
Za stolem seděla mladá slečna, měla zafixovaný krk, zřejmě se jí něco přihodilo a ani na mě nepohlédla. Strnule zírala do monitoru před sebou.
Její první věta bez pozdravu mě šokovala:
" Máte všechno vyplněné?"
V hlavě mi prolítlo, že mě snad šmírovala, nebo mají v čekárně kamery.
"Ne nemám, nestihla jsem to", hlesla jsem.
Přísně na mě pohlédla. " A žádost máte?"
"Jakou žádost?", vylítlo ze mě hloupě, jako bych tam byla poprvé.
Slečna mi s kamenným výrazem v obličeji přihodila do mé rozházené hromady další formulář a suše řekla : "Přijďte, až to budete mít všechno vyplněné."
"No jasně", vylítlo ze mě. Bodeť by mi to neřekla, když jsem to měla napsané na čele, jak celou situaci vnímám.
" Za vámi je šest lidí, nebudeme je zdržovat. Nemusíte čekat, až to budete mít, tak zaklepejte a uděláme to", pronesla už trochu smířlivěji.
Důležitě jsem odkráčela středem a za dveřmi jsme se už smála sama sobě.
Zase jsem hrála hru, jako většina lidí.
Úředník je nepřítel! Vždy nepříjemný a arogantní. Tyhle všudy přítomné kecy mi lítaly hlavou.
Ale já to tak nemáááááámmmmm.
Jsem fakt unavená z těch všech bojů mezi lidmi, dogmat, očekávání a předpojatostí, či upjatostí.
Všeho toho posuzování, kdo jaký je a jak by se měl chovat, mluvi, nebo třeba taky dýchat vzduch!?
Copak já jsem míň, než nějaká ůřednice? Copak ona je míň než já?
Houbelec..všichni rodu člověčího...Ano to je ono!
Pomalu jsem vyplňovala potřebné papíry a absolutně jsem přestala spěchat.
Odložila jsem v jednu chvíli tužku a přemýšlela, co se té holce vlastně stalo.
Třeba má velké bolesti a já se tady pohoršuji nad jejím výrazem a chováním. Vždyť ta je zřejmě ráda, že vůbec sedí a zabrala jí třetí tabletka brufenu. Do večera daleko. Úřední den dlouhý.
No jo, je to tak. Jakoby se mi ta nepřístupná slečna proměnila před očima. Najednou jsem uviděla nemocnou ženu.
A o to vlastně vživotě možná jde. Koukat se na lidi, jako na živé bytosti a ne jako na role, či povolání, které tady mají. Vždycky je něco dál. Za tím vším. Jen si dát trochu práce a chtít to uvidět.
Většinou jsme zavření ve svých bublinách a tváříme se nedotknutelně, aby ta naše osobní bublinka nesplaskla a druzí neviděli co nás tíží na srdci. Proč? Čeho se bojíme?
Nebo se to jen nehodí, vyprávět cizím lidem na potkání svá trápení? Opravdu jsme si cizí?
Pokud si tohle myslíme, pak není divu, že spolu často nevycházíme, protože se neustále míjíme, nebo jen narážíme na své průhledné zdi.
Přitom stačí tak málo. Zájem jeden o druhého. Obyčejná lidská pozornost.
Obyčejná a vzácná, jako sůl, jak se praví v pohádce.
Posbírala jsem všechny potřebné papíry, zaklepala na dveře a kráčela směrem k ní.
Naše oči se setkaly. Už byly úplně jiné. Doladily jsme pár detailů, dokonce jsme se spolu i zasmály a poradila mi pár věcí, které jsem neznala.
Když jsem vycházela hlavními dveřmi ven, uvědomila jsem si pravdivost věty
Čemu věříš, to pak žiješ.
Znova jsem dnes opětovně uvěřila, že úředníci jsou také lidé a ne to, co si o nich většinou myslíme.
B.
Brigita Tóthová
Úklid
Je nedělní ráno, všichni ještě spí, jen venku cvrlikají ptáci a občas zaštěká pes. Auta dnes neslyším. Je neděle a město ještě pospává. Sedla jsem si před monitor a usrkávám černý čaj s citronem. Nedočkavě vyhlížím myšlenky.
Brigita Tóthová
Ráno
Bylo to jedno z těch rán, které vás překvapí svou intenzitou. Občas mě samotnou překvapí, jaké podněty ke mně přijdou, jaké myšlenky se vyklubají a chtějí být rozvíjeny. Jako živý obraz. Miluji ty chvíle. Přichází bez pozvání.
Brigita Tóthová
Bezkafí
Vždycky, když zůstanu doma a vypadnu z běžného rychlého koloběhu, beru čas pro sebe se vším všudy. Jeho terapeutické účinky nemají konkurenci.
Brigita Tóthová
Alice
Probudila ji bolest hlavy a tíha na celém těle. Jakoby na ní ležel parní válec a ona se marně snažila vymanit ze vší té těžkosti. Peřina ztuhlá nocí, omotaná kolem jejího těla, suplovala svěrací kazajku.
Brigita Tóthová
Blikající myšlenky
Když jsem se probudila, byla ještě tma. Probouzím se velmi brzy. Jako bych nechtěla něco propásnout. možná je to tím, že mám lehké spaní a hned z rána se kolem mě prohání kočky. Ve tmě přichází myšlenky na všechno možné.
Brigita Tóthová
Výběr osudu
Jak moc je možné ovlivnit vlastní osud a osudy našich dětí? Jak velkou moc máme změnit postoje a rozhodnutí, která jsou nám předhozena osudem k prožitku? Může nás zachránit někdo zvenčí, anebo jsme odkázáni jen sami na sebe?
Brigita Tóthová
Příběh o něčem jiném, než jsem původně chtěla.....
Který názor je ten správný? Má vůbec pravda patent na rozum? A jak vlastně vypadá? Už jako malá holka jsem se asi hodně ptala a moc nad vším přemýšlela. Z toho vyplývá, že jsem byla taky bezmezně důvěřivá a naivní.
Brigita Tóthová
Tanec na miskách vah
Láska mezi partnery, je jako nekonečný tanec na miskách vah. Ideálním stavem je rovnováha. Dokážeš to?
Brigita Tóthová
Lampy
Je možné posvítit si na lidskou duši? Máme dostatek světla sami pro sebe? Jsme způsobilí radit a svítit na cestu druhým, když jsme sami tak často ve tmě?
Brigita Tóthová
Příběh o semínkách a dopise
Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila.
Brigita Tóthová
Kleště
Je pondělí. Jak se to stalo, že ho přestávám mít ráda? Přestaň, říkám sama sobě, to pondělí nemůže za to, co na vás páchají, nebo spíše, co na sobě necháte páchat? Pomalu kráčím k budově, ve které se to všechno odehrává.
Brigita Tóthová
Mizející světy
Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?
Brigita Tóthová
Dům na vodě (pokračování) - Oliverův příběh
Některé příběhy končí už s prvním písmenem a jiné se zdají být nekončící. Otevírají před námi další a další obrazy našich úvah a všemožných dějů. Můj začal zde: https://brigitatothova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758223
Brigita Tóthová
Dům na vodě
Jsou dny, uprostřed kterých se nemůžeš rozhodnout, co máš udělat a kudy se vydat v životě dál. Takové, kdy Tvoje duše křičí, jako zběsilá, ve snaze uvidět před sebou světlý bod. A potom jsou dny, kdy pochopíš velmi rychle.......
Brigita Tóthová
Zírám
Dnešní ráno jsem dostala pěkně velkou fackovací lekci reality.Jen letmo jsem přejela titulky na svém monitoru, protože už delší dobu televize nemaje, nesleduji zprávy, abych tedy byla trochu v obraze.
Brigita Tóthová
Opravdu to tak chceme?
Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy?
Brigita Tóthová
Marmeláda
Občas se mi stává, že objevím neobyčejnosti v naprosto obyčejných věcech a činnostech, tvářících se, jako na první pohled docela stereotypní a nezáživné. O to více pohladí.
Brigita Tóthová
Příběh o popelnici a lidském štěstí
Kráčela jsem prázdnou ulicí, ve sluchátkách nezvykle skvělou hudbu, a před sebou černou, osamocenou popelnici. Na tom by nebylo nic divného, ve městě jich máme spousty. Tahle mě upoutala svou odstrčeností a hlavně papírovou taškou
Brigita Tóthová
Příběh o stresárně
Někdy mám pocit, že některé čekárny jsou schválně uzpůsobeny tak, aby pacienti ve své nemoci setrvali co nejdéle. Anebo to jsou inovativní metody léčby zocelováním nervového systému a já je ještě nepochopila.
Brigita Tóthová
Jak umlčet člověka
Je to vlastně tak snadné umlčet člověka. Stačí se jen na něj podívat shora. Nebo i klidně zpoza brýlí, či dlouhého psacího stolu, který vám oběma zajistí dokonalý odstup jeden od druhého.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 95
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 573x
Baví mě zkoušet různé styly psaní a hlavně mě baví reagovat na podněty z venčí.
Můžete mi napsat i na email : brigita.tothova@seznam.cz
Vítejte u mě