Otisk

Nu což. Jaro konečně přichází, tak dneska jedna taková pocitovka. Nic moc filozofického nečekejte. Čichám vůně, čumím z okna a myšlenky plynou...

Dnes ráno, když jsem pozorovala východ slunce, najednou jsem si všimla čmouhy, na včera umytém okně. Nebyla to ledajaká čmouha. Byl to krásný a jednoznačný otisk ruky mého mladšího syna.

Do hlavy se mi začaly hrnout věty typu. "Já ho fakt přerazím! Včera jsem to drhla!"

Když jsem zastavila svou mysl, aby přestala produkovat tyhle naučené blbiny, uvědomila jsem si, jak absurdně se my lidé někdy chováme.

Pořizujeme si děti, abychom naplnili své životy radostí a láskou (už to je pěkná naivita, protože nikdo a nic nám život lepší ani plnější neudělá, když my nebudeme chtít) a potom jsme naštvaní při každé příležitosti, protože naše drahé ratolesti neudělaly, co jsme po nich chtěly, nebo naopak toho udělaly mnohem více, jako v případě poťapaného okna.

Zasmála jsem se sama sobě. Tak moc jsem si je přála a teď se tady pohoršuji nad nějakým symbolickým otiskem, který si mohu vrýt do paměti, jako artefakt do srdce, protože rostou opravdu rychle.

Vím moc dobře, že můj puběrťák, i když se teď docela "nesnášíme", jednou odejde a bude mi chybět to naše hašteření a pošťuchování, tak jako neustálé štěbetání toho mladšího filozofa.

Zajímavé, co všechno nějaká rozmazaná ruka na okně u mě může všechno evokovat.

My lidé jsme postižení čištěním nemyslíte?

Okamžitě mi tento výraz vyskakuje ve spojitosti s naší duševní hygienou.

Stále něco pročisťujeme.Vztahy, špatné pocity, svou minulost. Máme k dispozici tolik terapeutických metod, jako přípravků na okna v regálech a někdy ty skvrny prostě vyčistit nejdou.

To je fakt divné. Taky jsem to dělala.Čistila všemi možnými i nemožnými způsoby a víte kdy se mi ulevilo?

Jednoho rána jsem se probudila a řekla si:

"Dost! Dnes je dnes, včerejšek už fakt změnit nemůžu. Jen teď!"

Tak, jako právě teď koukám na tu ťápotu malé ruky, usmívám se a přemýšlím, kolik hezkých myšlenek mi to znamení přineslo. Kolik uvědomění.

Mám ráda čisté výhledy, pravdu a upřímné rozhovory. Nebaví mě chodit kolem horké kaše, a když se scházím s jinými lidmi, tak jen z toho důvodu, abych se dozvěděla, jak se mají, co prožívají, co je v poslední době inspirovalo a udělalo jim radost, nebo je zarmoutilo. Prostě jejich život v plné barevnosti prožívání.

Řeči o jiných bez jejich přítomnosti mě nebaví.

Když někdo pomlouvá ostatní, zakrývá tím svůj vlastní strach z otevřenosti, aby někdo jiný náhodou nezahlédl, jaký vlastně sám je.

Projektuje svou nelásku k sobě a nízké sebevědomí. Ale to je zase jen můj pohled.

Otisk na okně pro mě představuje třeba i ztracenou důvěru.

Můžete flek umýt, vyleštit, ale památka na skvrnu stále zůstává.

Mnoho pohledů, úvah a vět, které vyskakují při pohledu na malou ručku, zdobící okenní tabuli.

Vždycky si můžeme vybrat, který pohled zvolíme.

Můžeme být naštvaní a zkazit si nádherné slunečné ráno, anebo si v klidu vypít kávu, koukat na ten úkaz a nechat proběhnout hlavou vše, co k nám přichází..

Usmívám se a těším se, jak se můj synek dnes bude učit se mnou umývat okna.

Krásný den všem
Bi