Příběh o tichu, sbíječkách a minimalismu
Už ve chvíli, kdy jsem uviděla totálně rozkopanou ulici plnou dělníků s krompáči, lopatami, nejrůznějšími mašinami a bagry, které vytrhávaly cosi z asfaltu, už v ten moment, kdy jsem uslyšela poprvé ten dunivý, hrčivý a nepříjemný zvuk makajících sbíječek, jsem tušila, že to byl velmi špatný nápad, vyrazit na tohle místo, kde mám prožít 6 dní své dovolené.
Jasně. Kdo to mohl tušit, že to bude až tak zlé a přímo pod okny, každé ráno nejpozději kolem sedmé se bude opakovat, místo relaxačního zpěvu ptáků, na který jsem zvyklá, neutichající rambajz všech přístrojů a hulákající nadávky nejtvrdšího kalibru, které v žádném případě nevyladí můj předimenzovaný psychický stav, avšak dokonale dokreslí celou bídnou scenérii a atmosféru drsného předměstí.
Vzhledem k tomu, že se samovolně probouzím kolem páté hodiny, měla jsem chvilku na četbu a sem tam prolétla hlavou i nějaká plodná myšlenka.
Co však nebylo zaznamenáno do první sbíječky, nenávratně zmizelo s hlukem v mé hlavě a čím více se prodlužoval můj pobyt na onom místě a narůstal můj spánkový deficit, tím více se mě zmocňoval pocit totální vyčerpanosti.
Absolutně nechápu, jak tohle zvládají lidé, kteří v tomto bordelu žijí několik dlouhých měsíců, nebo dokonce let.
Ano, ano, já vím. Jen blázen obětuje svou drahocennou dovolenou na pobyt v rozkopané metropoli.
Ale když já fakt jinak nezvládnu a nestihnu během roku vidět všechny, které mám ráda.
Jak to udělat a nerozkrájet se?
Nimráním ve svých podivných pocitech, jsem se dostala až k výčitkám svědomí, kolika lidem jsem slíbila schůzku a není v mých silách to zvládnout.
Chmury rostly, spánek ubýval, dokonce ani pokus o dřívější odjezd nevyšel. Okolnosti mě držely na jednom místě plném hluku, který se šířil kdekoliv jsem se hnula.
Když jsem se vracela z jednoho krásného výletu od kamarádky, která mě vzala se svým pejskem do klidu na okraj města, lebedila jsem si v tramvaji, jak moc se mi ulevilo.
Bohužel jenom do chvíle, než jsem vystoupila.
Hluk se začal rozpínat kolem mě, lidé proudili, všude kolem stovky obchodů, tisíce věcí, nabídek vypsaných na tabulích, restaurace všech možných druhů, přes masožravé, až po vegan a já se najednou zastavila uprostřed toho humbuku a zmatku, neschopná dalšího kroku vpřed.
Na tvářích se mi samovolně začaly kutálet slzy jako hrachy a v hlavě znělo jediné slovo TICHO.
Narazila jsem si na nos sluneční brýle, nechala slzy téct a spěchala do nejbližší restaurace, kterou jsem znala. Měla pro mě v tu chvíli velmi příhodný název.
SPOLEK je podnik ve starém stylu, jak to mám ráda a představte si, i přestože byla doba oběda, byl tam klid.
Žádná hudba.
Jen lidský hlas. Jak osvěžující.
Seděla jsem úplně v rohu, vychutnávala si aspoň kousek vytoužené samoty a při čekání na jídlo jsem přemýšlela o tom, že se ze mě, velmi hlučné extrovertky stala postupem času extrovertní introvertka s jasným puncem minimalismu a jednoduchosti.
Už jeden volán na košili se mi zdá moc. Další kniha do mé malé knihovny je vždy pečlivě zvažována. Stále mám najednou pocit, že mám doma moc věcí. Třídím, rozdávám, vyhazuji a čistím.
Tak jako své pocity, vztahy, lásky, názory, návyky a situace.
Ve městě je tolik lákadel za co utratit své peníze, které by měly podle některých teorií proudit.
Uvědomila jsem si, jak málo teď kupuji nové věci.
Hodně přemýšlím, jestli danou věc opravdu potřebuji a budu ji používat den co den, nebo aspoň občas.
Není to z nedostatku financí. Naopak. Z nadbytku.....
Co nás nutí se neustále zanášet a zavalovat nepotřebným? Jen kvůli touze mít a vlastnit?
Být moderní, mít styl, prestiž, udržet krok s ostatními, nebo jen obyčejné hamty, hamty, ať mám víc než tamty ?
Z mých úvah mě vytrhl až dokonale jednoduchý pokrm, který jsem snědla s obrovskou chutí a cítila jsem, jak se mi pomalu navrací ztracený klid a pohoda. Všechen ten hluk mě stále nutil najít cestu, která je přímo pro mě. Šitá na míru, i přes protesty okolí. To, že jsem "divná" a "jiná" už dávno vím a jsem s tím smířená. Proto mě vůbec nepřekvapilo, když jsem si uvnitř sebe udělala pořádek a ocitla se hned za pár hodin v krásné místnosti s výlohou a pár stolečky, holými zdmi a jedním záchodkem, který byl prostě PRO VŠECHNY.
Minimalistická kavárna se třemi druhy zákusků, které chutnaly skvěle. Jednoduché a prosté.
Večer pak vinárna, kde skoro nikdo nechodí, pár stolů, klid, pohoda, chládeček a příjemná společnost.
A pak že to nejde.
Všechno jde. Stačí si jen uvědomit, jak to máme, co si přejeme a ti nahoře nám to pěkně poskládají, aby se nám krásně žilo, protože právě proto jsme se tady přece narodili. Naučit se žít a milovat svůj život.
A k tomu mě ještě napadá staré známé pořekadlo:
"S holým zadkem jsme na svět přišli a s holým zadkem taky odejdeme!", tak za čím se vlastně pořád honíme?
Brigita Tóthová
Úklid
Je nedělní ráno, všichni ještě spí, jen venku cvrlikají ptáci a občas zaštěká pes. Auta dnes neslyším. Je neděle a město ještě pospává. Sedla jsem si před monitor a usrkávám černý čaj s citronem. Nedočkavě vyhlížím myšlenky.
Brigita Tóthová
Ráno
Bylo to jedno z těch rán, které vás překvapí svou intenzitou. Občas mě samotnou překvapí, jaké podněty ke mně přijdou, jaké myšlenky se vyklubají a chtějí být rozvíjeny. Jako živý obraz. Miluji ty chvíle. Přichází bez pozvání.
Brigita Tóthová
Bezkafí
Vždycky, když zůstanu doma a vypadnu z běžného rychlého koloběhu, beru čas pro sebe se vším všudy. Jeho terapeutické účinky nemají konkurenci.
Brigita Tóthová
Alice
Probudila ji bolest hlavy a tíha na celém těle. Jakoby na ní ležel parní válec a ona se marně snažila vymanit ze vší té těžkosti. Peřina ztuhlá nocí, omotaná kolem jejího těla, suplovala svěrací kazajku.
Brigita Tóthová
Blikající myšlenky
Když jsem se probudila, byla ještě tma. Probouzím se velmi brzy. Jako bych nechtěla něco propásnout. možná je to tím, že mám lehké spaní a hned z rána se kolem mě prohání kočky. Ve tmě přichází myšlenky na všechno možné.
Brigita Tóthová
Výběr osudu
Jak moc je možné ovlivnit vlastní osud a osudy našich dětí? Jak velkou moc máme změnit postoje a rozhodnutí, která jsou nám předhozena osudem k prožitku? Může nás zachránit někdo zvenčí, anebo jsme odkázáni jen sami na sebe?
Brigita Tóthová
Příběh o něčem jiném, než jsem původně chtěla.....
Který názor je ten správný? Má vůbec pravda patent na rozum? A jak vlastně vypadá? Už jako malá holka jsem se asi hodně ptala a moc nad vším přemýšlela. Z toho vyplývá, že jsem byla taky bezmezně důvěřivá a naivní.
Brigita Tóthová
Tanec na miskách vah
Láska mezi partnery, je jako nekonečný tanec na miskách vah. Ideálním stavem je rovnováha. Dokážeš to?
Brigita Tóthová
Lampy
Je možné posvítit si na lidskou duši? Máme dostatek světla sami pro sebe? Jsme způsobilí radit a svítit na cestu druhým, když jsme sami tak často ve tmě?
Brigita Tóthová
Příběh o semínkách a dopise
Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila.
Brigita Tóthová
Kleště
Je pondělí. Jak se to stalo, že ho přestávám mít ráda? Přestaň, říkám sama sobě, to pondělí nemůže za to, co na vás páchají, nebo spíše, co na sobě necháte páchat? Pomalu kráčím k budově, ve které se to všechno odehrává.
Brigita Tóthová
Mizející světy
Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?
Brigita Tóthová
Dům na vodě (pokračování) - Oliverův příběh
Některé příběhy končí už s prvním písmenem a jiné se zdají být nekončící. Otevírají před námi další a další obrazy našich úvah a všemožných dějů. Můj začal zde: https://brigitatothova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758223
Brigita Tóthová
Dům na vodě
Jsou dny, uprostřed kterých se nemůžeš rozhodnout, co máš udělat a kudy se vydat v životě dál. Takové, kdy Tvoje duše křičí, jako zběsilá, ve snaze uvidět před sebou světlý bod. A potom jsou dny, kdy pochopíš velmi rychle.......
Brigita Tóthová
Zírám
Dnešní ráno jsem dostala pěkně velkou fackovací lekci reality.Jen letmo jsem přejela titulky na svém monitoru, protože už delší dobu televize nemaje, nesleduji zprávy, abych tedy byla trochu v obraze.
Brigita Tóthová
Opravdu to tak chceme?
Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy?
Brigita Tóthová
Marmeláda
Občas se mi stává, že objevím neobyčejnosti v naprosto obyčejných věcech a činnostech, tvářících se, jako na první pohled docela stereotypní a nezáživné. O to více pohladí.
Brigita Tóthová
Příběh o popelnici a lidském štěstí
Kráčela jsem prázdnou ulicí, ve sluchátkách nezvykle skvělou hudbu, a před sebou černou, osamocenou popelnici. Na tom by nebylo nic divného, ve městě jich máme spousty. Tahle mě upoutala svou odstrčeností a hlavně papírovou taškou
Brigita Tóthová
Příběh o stresárně
Někdy mám pocit, že některé čekárny jsou schválně uzpůsobeny tak, aby pacienti ve své nemoci setrvali co nejdéle. Anebo to jsou inovativní metody léčby zocelováním nervového systému a já je ještě nepochopila.
Brigita Tóthová
Jak umlčet člověka
Je to vlastně tak snadné umlčet člověka. Stačí se jen na něj podívat shora. Nebo i klidně zpoza brýlí, či dlouhého psacího stolu, který vám oběma zajistí dokonalý odstup jeden od druhého.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 95
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 573x
Baví mě zkoušet různé styly psaní a hlavně mě baví reagovat na podněty z venčí.
Můžete mi napsat i na email : brigita.tothova@seznam.cz
Vítejte u mě