Příběh o stresárně

Někdy mám pocit, že některé čekárny jsou schválně uzpůsobeny tak, aby pacienti ve své nemoci setrvali co nejdéle. Anebo to jsou inovativní metody léčby zocelováním nervového systému a já je ještě nepochopila.

Čekání na výtah, mě přestalo bavit po první prostepované minutě, proto jsem se vydala směrem vzhůru schodmo, abych otestovala své 3 týdny zkoušené průdušky a dýchací ústrojí. V druhém patře byla mírná pauzička, při pozdravu s kamarádkou, dva výdechy navíc, takže jsem to nakonec dala.

Hned naproti schodům, ještě před týdnem, když jsem byla na druhé kontrole u paní mudry, stával krásný vánoční strom. Živý, voňavý a vkusně nazdobený. Zrovna dnes, při mém příchodu, ho nějaké ženy uklízely. Nebo spíše to, co z něj zbylo, jako já hodlám uklidit své nemilé vzpomínky na letošní svátky, které jsem kompletně celé proležela. Každopádně vše je na něco dobré, takže nebudu si ztěžovat. Vstoupit do nového roku odpočatá, trochu zfetovaná léky, "přeléčená" dvěma dávkami antibiotik po sobě jdoucími, jistě není k zahození. 

K lékařům chodím jen v extrémních případech a moje paní obvodní mě svým  ("inovativním", či "zastaralým" ?) přístupem vytváření diagnóz od stolu a psaním léků intuicí bez vyšetření, stále usvědčuje ve správnosti mého rozhodnutí. Ale to je jiný příběh. Dnes do ordinace vůbec nedojdeme. 

Tak tedy. Při pohledu na opadávající vánoční strom jsem si uvědomila, že ani po třetí kontrole nic necítím, natož vůni jehličí a nemůžu stále dýchat.Vešla jsem do přilehlé čekárny, která byla dnes kupodivu již od brzkých ranních hodin dosti naditá. No nic, příště o autobus dřív.

Mám své oblíbené místo na konci chodbičky v pravém rohu, dál od všech smrkajících a kašlajících, kteří se hrnou hned ke dveřím ordinace, aby je náhodou někdo nepředběhl.Ještě před usednutím jsem se způsobně zapsala na seznam pacientů, který byl připravený na stolečku. Celou dobu jsem žila v bludném omylu, že podle něj sestřička určuje pořadí pacientů.

Z mé domněnky, mě vyléčila dáma sedící vedle papíru, která pronesla: "Sestra to nestíhá vůbec číst, natož chystat karty, paní. Já jsem poslední, jdete po mě", pronesla neutrálně s mírným úsměvem. S díky jsem se uvelebila na svém oblíbeném místečku, připravena hlídat si "poslední pacientku" a přichystaná prožít si dobu čekání čtením své oblíbené filozofické knihy. Představa to byla pěkná. Pár vteřin i reálná. Dokonce jsem si dnes nezapomněla vzít čtecí brýle. Těšila jsem se na svou chvilku.

Najednou jsem nad svou hlavou uslyšela střelbu a křičící dav. Pohlédla jsem vystrašeně vzhůru. Na protější zdi visela mega obrazovka a přímo před mýma očima, probíhala reportáž z válečného území. "Kliiiid", říkala jsem si. To za chvilku skončí. Válku vystřídaly havárie a vraždy. Celé zpravodajské vysílání probíhalo v tomto duchu. Knihu jsem vložila zpátky do batohu. Neměla jsem šanci u řvoucí televize pojmout ani jednu myšlenku. "Prosím Tě, tak to neposlouchej! Co takhle okruh veřejné samoty, kočko?! To jste se učili už na škole.", podporovala jsem samu sebe. Z mých úvah mě vytrhla korpulentní kuckající madam, která prošla přímo ke dveřím ordinace a při usedání na židli, pronesla rozhodným hlasem: "Pch, já teda rozhodně čekat nebudu, je mi zle!"

V televizi se opět střílelo o sto šest, lidé začali nervózně podupávat nohama, vzdychání a naříkání nabralo na intenzitě. Ve chvíli, kdy se otevřely dveře a do nich se neomaleně nahrnula dáma, která nás všechny předběhla, začal boj, nejen na obrazovce, ale i v realitě. 

Mladá žena, která byla přede mnou a měla vstoupit do ordinace, neohroženě vystartovala, aby stihla proběhnout mezi zavírajícími se dveřmi. Vzhledem k tomu, že je nechala otevřené, mohli jsme všichni slyšet slovo od slova hádku, která proběhla v ordinaci. Televize hulákala, v ordinaci se řvalo a já měla pocit, že rozhodně nemůžu být na tom správném místě, kde bych měla hledat útěchu ve své vleklé nemoci. 

Na pár vteřin vše utichlo. Narušitelka byla vykázána a já se raději přemístila blíže ke dveřím, kde se uvolnilo místo po mé předchůdkyni. Neměla jsem sílu sprintovat, abych stihla obhájit svou následnou pozici. Cestou "na značku" jsem si všimla milé, usmívající se ženy, která teď seděla vedle mě.

Jaká úleva. Aspoň troška klidu. Zavřela jsem oči a snažila se představit si čekárnu svých snů, ve které bych opravdu ráda čekala, jakoukoliv dlouho dobu. Rozhodně bych vyhodila televizi. 

Světlé, pastelově laděné stěny, příjemné, pohodlné křesla či sedačky, malý kávovar, nebo automat na kávičku a taky barel s vodou. Stoleček s časopisy kvalitního obsahu, nebo malá knihovnička s pár kousky, které zaujmou. A třeba i příjemná tichá hudba. Opravdu tichounká, lahodící uchu, která nevyrušuje při čtení, nebo přemýšlení. A kytky. Takové ty povislé, nebo větší palmičky. Trošku přírody neuškodí.  Musela jsem se zasmát sama sobě. Uvědomila jsem si, že příchozí pacient, čekající v příjemném, klidném a relaxačním prostoru se přece léčí a ladí už než vstoupí do ordinace.  "Ale to je milá zlatá nežádoucí, tak už si to konečně uvědom!", spílal mi můj vnitřní hlas. "Co by pro páníčka pak dělali doktoři, když by k nim přicházeli usmívající se a zklidnění lidé?!" Potom by se stali postupem času nepotřebnými, protože čekárny (stresárny), by se proměnily na "odpočívárny a relaxárny ". Jééé to by se mi líbilo. A věřím, že mnohým jiným taktéž. 

Ruku na srdce přátelé, ať jste stejného smýšlení jako já, či nikoliv, jistě uznáte, že nejčastěji býváme nemocní ve chvílích vyčerpání a velkého přetížení, kdy nás klátí nejdříve dlouho trvající psychická a posléze i fyzická nepohoda. Tudíž by jistě stálo za pokus vzít to i z opačného konce, co myslíte?

"Dalšííííí!!", ozvalo se nekompromisně a tentokrát to platilo pro mě.