Lampy
Už od božího rána se na ulicích zářivě předvádí blikající světelné lampy, které jsme vymysleli my lidé, abychom náhodou neztratili cestu, nezůstali ve tmě, nemuseli mít strach, neviděli, co je uvnitř nás, protože světlo je vždycky lepší než černočerná tma. To se všeobecně ví a my si můžeme svůj život přizpůsobit hned z rána tím, že si na všechno a všechny pěkně posvítíme.
Pijeme černou kávu. Zase za černá. Ach jaký paradox. Černotu nechceme, ale vlastně ji dobrovolně popíjíme. Pravda, často si ji vylepšujeme mlékem, takže ji trochu naředíme, a taky její hořkost, tu příznačnou trpkost pro černou nicotu, často přeslazujeme až k nevydržení. Jako v životě. Být pozitivní za každou cenu, i když se nám svírá křečí obličej. My to vydržíme! Musíme. Vždyť naším úkolem je být šťastní! Za každou cenu a občas i na úkor jiných, takzvaně přes mrtvoly.
Pomalu se rozednívá a my zabalení do teplých svršků, suplujících vřelé objetí jiných lidí, kráčíme ulicemi se sluchátky na uších, abychom se naladili na rodící se den hudbou, či vyprávěním jiných lidí. Pravda. Šedivé ráno je hned přijatelnější, když ve sluchátkách zní klavírní koncert, či meditační zpěvy ptáků a zurčícího potoka, který v nás vyvolává klid i uprostřed ranní vřavy. Jaká iluze!
Donekonečna obelháváme sami sebe. Dobrovolně a tak samozřejmě, že už nám to ani nepřijde divné. Barvíme si vlasy, aby nikdo nepoznal náš věk, malujeme si obličeje, abychom ukryli nedokonalosti našich tváří, které nám ve skutečnosti mohou mnohé prozradit. Každý pupínek, každičká vráska, každá piha, kterou neseme, jako vzpomínku na letní den plný slunce má svůj význam a podtrhává naši jedinečnost. A my ji ukryjeme. Bojíme se být jedineční?!
Bojíme se říkat pravdu! Ne ostatním, to už by bylo neskonale troufalé, ale sami sobě. Ani sami k sobě nedokážeme být často pravdiví. Neustále tu moudrou dámu jménem Pravda ohýbáme a překrucujeme, zahalujeme, malujeme, jako sami sebe na růžovo a vůbec nechceme slyšet, co nám říká, protože její slova bolí. Ano. Často bolívají, protože pravdu, skutečnost a opravdovost není snadné přijmout jakou součást života.
Protože chtít uvidět pravdu, je jako svléknout se před velkým zrcadlem do naha, otevřít okna dokořán a chtít uslyšet okolní svět, zhasnout všechna umělá světla a stát se lampiónem sám pro sebe……..Tohle ke mně právě přišlo a já to posílám do světa. Venku už je den….
Brigita Tóthová
Úklid
Je nedělní ráno, všichni ještě spí, jen venku cvrlikají ptáci a občas zaštěká pes. Auta dnes neslyším. Je neděle a město ještě pospává. Sedla jsem si před monitor a usrkávám černý čaj s citronem. Nedočkavě vyhlížím myšlenky.
Brigita Tóthová
Ráno
Bylo to jedno z těch rán, které vás překvapí svou intenzitou. Občas mě samotnou překvapí, jaké podněty ke mně přijdou, jaké myšlenky se vyklubají a chtějí být rozvíjeny. Jako živý obraz. Miluji ty chvíle. Přichází bez pozvání.
Brigita Tóthová
Bezkafí
Vždycky, když zůstanu doma a vypadnu z běžného rychlého koloběhu, beru čas pro sebe se vším všudy. Jeho terapeutické účinky nemají konkurenci.
Brigita Tóthová
Alice
Probudila ji bolest hlavy a tíha na celém těle. Jakoby na ní ležel parní válec a ona se marně snažila vymanit ze vší té těžkosti. Peřina ztuhlá nocí, omotaná kolem jejího těla, suplovala svěrací kazajku.
Brigita Tóthová
Blikající myšlenky
Když jsem se probudila, byla ještě tma. Probouzím se velmi brzy. Jako bych nechtěla něco propásnout. možná je to tím, že mám lehké spaní a hned z rána se kolem mě prohání kočky. Ve tmě přichází myšlenky na všechno možné.
Brigita Tóthová
Výběr osudu
Jak moc je možné ovlivnit vlastní osud a osudy našich dětí? Jak velkou moc máme změnit postoje a rozhodnutí, která jsou nám předhozena osudem k prožitku? Může nás zachránit někdo zvenčí, anebo jsme odkázáni jen sami na sebe?
Brigita Tóthová
Příběh o něčem jiném, než jsem původně chtěla.....
Který názor je ten správný? Má vůbec pravda patent na rozum? A jak vlastně vypadá? Už jako malá holka jsem se asi hodně ptala a moc nad vším přemýšlela. Z toho vyplývá, že jsem byla taky bezmezně důvěřivá a naivní.
Brigita Tóthová
Tanec na miskách vah
Láska mezi partnery, je jako nekonečný tanec na miskách vah. Ideálním stavem je rovnováha. Dokážeš to?
Brigita Tóthová
Příběh o semínkách a dopise
Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila.
Brigita Tóthová
Kleště
Je pondělí. Jak se to stalo, že ho přestávám mít ráda? Přestaň, říkám sama sobě, to pondělí nemůže za to, co na vás páchají, nebo spíše, co na sobě necháte páchat? Pomalu kráčím k budově, ve které se to všechno odehrává.
Brigita Tóthová
Mizející světy
Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?
Brigita Tóthová
Dům na vodě (pokračování) - Oliverův příběh
Některé příběhy končí už s prvním písmenem a jiné se zdají být nekončící. Otevírají před námi další a další obrazy našich úvah a všemožných dějů. Můj začal zde: https://brigitatothova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758223
Brigita Tóthová
Dům na vodě
Jsou dny, uprostřed kterých se nemůžeš rozhodnout, co máš udělat a kudy se vydat v životě dál. Takové, kdy Tvoje duše křičí, jako zběsilá, ve snaze uvidět před sebou světlý bod. A potom jsou dny, kdy pochopíš velmi rychle.......
Brigita Tóthová
Zírám
Dnešní ráno jsem dostala pěkně velkou fackovací lekci reality.Jen letmo jsem přejela titulky na svém monitoru, protože už delší dobu televize nemaje, nesleduji zprávy, abych tedy byla trochu v obraze.
Brigita Tóthová
Opravdu to tak chceme?
Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy?
Brigita Tóthová
Marmeláda
Občas se mi stává, že objevím neobyčejnosti v naprosto obyčejných věcech a činnostech, tvářících se, jako na první pohled docela stereotypní a nezáživné. O to více pohladí.
Brigita Tóthová
Příběh o popelnici a lidském štěstí
Kráčela jsem prázdnou ulicí, ve sluchátkách nezvykle skvělou hudbu, a před sebou černou, osamocenou popelnici. Na tom by nebylo nic divného, ve městě jich máme spousty. Tahle mě upoutala svou odstrčeností a hlavně papírovou taškou
Brigita Tóthová
Příběh o stresárně
Někdy mám pocit, že některé čekárny jsou schválně uzpůsobeny tak, aby pacienti ve své nemoci setrvali co nejdéle. Anebo to jsou inovativní metody léčby zocelováním nervového systému a já je ještě nepochopila.
Brigita Tóthová
Jak umlčet člověka
Je to vlastně tak snadné umlčet člověka. Stačí se jen na něj podívat shora. Nebo i klidně zpoza brýlí, či dlouhého psacího stolu, který vám oběma zajistí dokonalý odstup jeden od druhého.
Brigita Tóthová
PO vánoční rozjímání
Stály jsme uprostřed kostela, vnímaly tu nádhernou záři zlata všude kolem. Slunce venku nesvítilo, ale i tak jsme měly pocit, jakoby bylo všudy přítomno. Varhany hrály krásné liturgické písně, kostel byl plný k prasknutí.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 95
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 573x
Baví mě zkoušet různé styly psaní a hlavně mě baví reagovat na podněty z venčí.
Můžete mi napsat i na email : brigita.tothova@seznam.cz
Vítejte u mě