Žena se psem

Jsou chvíle, které se moc nedají popsat slovy. Vypadají pak trochu obyčejně .Hluboké prožitky však můžeme zažít kdekoliv. Třeba i ve výtahu.

Vystoupila jsem vysmátá z auta, po hezkém společenském večeru. Kráčela jsem tmou a chladem směrem k domovním dveřím našeho "domu hrůzy", který se nějakým záhadným způsobem začal opravovat. Už delší dobu si můj malý synek přál, ať náš dům opraví, ať je hezčí, jako ten vedle. Byl velmi potěšený a mile překvapený, když u nás před domem začali spravovat schody, natírat zábradlí a dokonce uvnitř v dolních prostorách vymalovali. Připadal si velmi významný a mocný, když zjistil, že jsou lidé, kteří tady chodí každé ráno, aby naplnili jeho přání.

Koukala jsem na nově opravené schody, pomalu hledala klíče v tašce a užívala si to ticho noci.

Periferně jsem zahlédla jednu známou ženu, která bydlela v našem domě. Občas jsem s ní jela výtahem, ale pocitově mi nebyla moc příjemná.Věděla jsem, že se setkáme ve výtahu. Nechtělo se mi před ní utíkat, jak to někteří obyvatelé našeho věžáku dělají, zavírat před ní dveře a rychle nasednout do nejbližšího výtahu.

Cítila jsem se fajn, ale už když šla kolem mě, všimla jsem si, že není něco v pořádku.

Z počátku, když jsem se s dětmi stala novou nájemnicí v tomto domě, měla problém poznat, zdali se jedná o ženu , nebo muže. Měla na krátko ostříhané vlasy, skoro na ježka, mohutnou postavu, kterou zakrývala a schovávala tepláky a mikinou, tak o dvě velikosti větší.

Většinou jsem ji potkávala ve společnosti jiné, podobně vypadající ženy v brýlích  a se dvěma psy. Obyčejně byly velmi hlasité, pošťuchovaly se a vzájemně okřikovaly. Do toho se motali psi. Jednoho večera paní, která u nás v domě uklízí  a bydlí v horních patrech utrousila při čekání na výtah poznámku:

 "Už mě ty lesby, co bydlí vedle nás pěkně serou."

 " Pořád se hádají"

"Kdo to má furt poslouchat."

A měla jsem jasno, kdo je kdo.

Dnes jela se mnou sama. Stály jsme mlčky před výtahem a čekaly, až ze sedmnáctého patra dojede dolů. Byla nezvykle tichá a zakřiknutá. Jen hladila svého psa a koukala do země.

Procházela jsem si v sobě zážitky, které jsem prožila během večera a vzpomínala na vtípky, které probíhaly. Tak dlouho jsem nebyla venku. Musím to brzy zase zopakovat.

Můj vnitřní rozhovor přerušil příjezd výtahu. Bohužel toho menšího. Nelze, aby se člověk cítil příjemně a uvolněně v kabince velikosti nula plus nic s neznámým člověkem. Nutno podotknout, že jsem velmi kontaktní osoba. I když pravdou je, že s některými nájemníky se člověk i nasměje, než dojede do toho 12 patra.

Jsem takový typ člověka, kterému se spousta lidí svěřuje se svými radostmi i starostmi, i když je o to nepožádá. Už jsem si na to zvykla, jen některé příběhy, pak musím chvíli rozdýchávat. Zjistila jsem, že když se nesnažím o oční kontakt, pak je jejich odvaha menší a v tichosti dojedeme dolů.

I dnes večer jsem měla tenhle záměr. Koukala jsem do podlahy a vnitřně se bavila představou, jak veselý by náš výtah mohl být, kdyby místo nalepených žvýkaček na podlaze byly černé puntíky, různých velikostí.

Pomalu jsme jely směrem vzhůru, bylo ticho a každá jsme byla ponořená ve svých úvahách. Svůj zrak jsem držela na podlaze a kousek výš jsem viděla ruku ženy, která hladí svého psa. Pes koukal velmi smutně a oddaně, až mě to dojalo.Určitě všichni znáte ten pocit, když chcete něco uspíšit a tím pomaleji se to vleče. Tohle byl přesně ten případ. V kabince bylo ticho a pomalu jsem se blížila ke svému cíli. Asi v osmém patře jsem ucítila na sobě její oči. Zvedla jsem tedy i ty své směrem k ní. Měla nádherné, čokoládově hnědé oči. Smutné a bolavé. Koukala na mě hluboce,vypadala, že se každou chvíli rozpláče.

A do ticha řekla. "Víte, já už jsem v takovém stavu, že věřím jen zvířatům" "Lidi jsou svině a moc ubližujou" "To poslední zklamání od člověka moc bolelo."

Výtah zastavil v mém patře.,náš pohled rozdělil nepříjemný strojový zvuk dojezdu.

Stála jsem chvíli naproti ní a pak se zmohla jen na tiché "Chápu vás".

Výtah se rozjel a já stála na chodbě, před svými dveřmi a nemohla se trefit do zámku.

Slzy se kutálely.

Kolik takových příběhů ještě?