Babulka

Slunce krásně hřeje a vzpomínky plynou.. vzpomínky se vpíjí do srdce a stávají se každodenním prožitkem a žitou skutečností...Znáte ten pocit?

Kráčím prosluněnou polňačkou a zase na ni myslím.
Myslím na ni den co den.
Na obloze září slunce, které se předvádí a vykukuje v téměř letních květovaných šatech, podobných těm, které nosívala ona.
Nebylo to šaty, spíše delší propínací zástěry, které nosila od jara do podzimu.
Žádné jedinečné modely. Přesto ve mě zůstaly, jako památka na její ženství, které ve mě zanechala.
Tak, jako vzpomínky na naše malé rituály, na které jsem se tak těšívala až do dospělosti.
Dnes už si nevzpomenu na poslední noc, kterou jsem prožila u ní doma, v její flanelové dlouhé noční košili, kterou mívala pro mě vždycky připravenou, protože věděla, že ji budu opět prosit, aby mi ji půjčila na spaní. Košile byly všechny měkké, hebké a voňavé, jako to nejkrásnější objetí.
V zimě na mě čekávaly její ručně pletené hrubé ponožky, kterými zásobovala celou rodinu.
Dokud dobře viděla, pletla je ráda a s nadšením. Její pruhované variace jsou nezapomenutelné.
Slunce září a hřeje, stromy voní a všude plno kytek,
jako každé jaro a léto u ní na zahradě, kde jsem se o prázdninách a víkendech líně povalovala a promenádovala v dlouhé noční košili až pomalu do oběda.
Vždycky se mi s láskou hubovala, že prospím celý boží den.
Když ta košile byla tak příjemná.
Kdákaní slepic byla ta nejkrásnější hudba každého rána a když se odpoledne přidaly včely, pak se jednalo o symfonii, na kterou nelze zapomenout.
Dokázala jsem sedět do nekonečna pod tím nádherným košatým a velkým stromem na její zahradě a koukat střídavě do knihy plné příběhů o lásce a nádherný výhled na Lysou horu.
Občas se na pole před domkem zatoulaly srnky, nebo tam sousedé vypustili koně.
V tu chvíli kniha ležela na stole a já v němém úžasu zírala na ty živé obrázky před mnou.
Vždycky, když jsem byla u ní, prosila jsem o bramborové placky, nebo makový závin.
 Nejlepší delikatesy na světě.
Až do mé dospělosti si pamatovala všechny nejoblíbenější pokrmy svých mnoha vnoučat.
Když už nemohla jezdit na kole, brávala jsem ji na procházky. Chodily jsme pomalu a povídaly si o životě. Ona byla jediná, kterou jsem vždycky poslechla a nechala si od ní poradit.
Ona jediná vychovala 4 děti a věděla, jaké to je být s nimi pořád sama a nemít peníze.
Žít ze dne na den.
Prožila a odžila plně svůj úděl ženy a matky.Se všemi radostmi i úskalími, chybami, prohrami i šťastnými momenty.To jsem se od ní z jejích vyprávění učila.
Brala vše, jak přicházelo. Byla silná, i když drobounká a křehoučká.
Čím víc stárla, tím více se mi zmenšovala před očima a naše role se vyměnily.
Postupem let jsem byl já tou, u které se mohla schovat v objetí na uvítanou, jak byla proti mě fyzicky malinká.
I když malinká, nikdy si nedala pomoct, dokud mohla na nohy.
Pořád mi říkala, že musí sama..a chtěla.. Moc chtěla.
Jediné co mi dovolila, že jsem mohla občas nožky namasírovat.
Měly jsem spolu prožitých spoustu veselých situací a historek. Jednou jsme společně jely stopem, když nám na cestě za rodinou ujel autobus. Myslím, že byla tou nejstarší stopařkou, kterou jste na cestě mohli potkat. Ale šla do toho bez zaváhání.
Když měla chmurný rok a chtěla už do ďury, jak říkávala, začala jsem si s ní povídat o jejím pohřbu.
Probíraly jsme jakou chce hudbu a co na sebe. Měla velký smysl pro humor. I pro ten černý. Hodně jsme se toho dne nasmály. Od toho dne už o svém odchodu nepromluvila. Radovala se z každého dne.
Smály jsme se spolu, i v ten Štědrý den, kdy mě naposledy poznala a dělala si legraci, že se o ni všichni pořád starají, jak o mimino.
Smála se na většině fotek v obřadní síni, když jsem jí přišla říct poslední sbohem a její odchod doprovázel její nejmilejší zpěvák s nemocným hlasem, jak říkala Daliborovi Jandovi.
Určitě se mi pěkně smála, když jsem celá schvácená dorazila z dálky na hřbitov, abych ji zapálila svíčku při západu slunce a propásla jsem zavíračku o pět minut.
Do té doby jsem vůbec netušila, že i Ti co už odešli mají noční klid a na noc se jim branky zavírají.
Stejně jsem jí tam tu svíčku nechala.
Slunce mě šimrá do nosu a já se těším na víkend, protože půjdu tou cestou kolem řeky, kde jsme spolu chodívaly a zase si na ni vzpomenu.
Pod polštářem doma mám její noční košili, po ruce plno našich společných vysmátých fotek a v srdci nesmazatelný otisk, který mě hřeje den co den.
Tak zase zítra Babulko.....