Jiná láska....

Nikdy nevíme kdy a jakým způsobem se s ní setkáme. Ani jak bude vypadat.  Jestli bude mít květinově růžové šaty, nebo černý závoj, pod který dlouho neuvidíme. Co na tom záleží. Hlavně ať je a je skutečná.

Seděla ve vlaku a hladila se samovolně po ruce, za kterou ji před chvílí ještě držel. 

Blaženě se usmívala a nevnímala okolní svět. Tak jako po každém jejich setkání. 

Už dávno přestala počítat a vnímat, jak dlouho se potkávají.

Nebylo to důležité.

Potkávali se každou sobotu. Jednou přijel on, jindy zase ona.

Ta pravidelnost ji velmi uklidňovala a dávala jí pocit, že to nikdy neskončí.

Poprvé se uviděli jednoho letního večera, když se sama procházela ulicemi. Milovala to. 

Obzvláště, když se ve městě konal nějaký venkovní koncert, nebo divadelní představení. 

Vyrážela sama do ulic, nasávala atmosféru, popíjela růžové víno a k tomu si ukusovala tu nejlepší černou čokoládu.

Posedávala u řeky, nebo na trávě v praku a vnímala zvuky, hlasy a rozhovory.

Ten večer se pro ni všechno změnilo.

Když kráčela jednou uličkou směrem ke kostelu, aby stihla to nádherné zvonění zvonu, upoutala její pozornost fotografie držících se rukou v nadživotní velikosti, která stála před uměleckou galerií, kterou právě míjela.

Propletené prsty na rukou ji tak fascinovaly, že musela zastavit. Stála a dlouze hleděla na ruce plné laskavého dotyku. 

Okamžitě se jí v hlavě rozběh příběh, který se mohl těm dvěma držícím se lidem odehrát. 

Přestala vnímat prostor a čas.

Stála a nasávala tu výjimečnost spojených lidských rukou, zvonění kostelního zvonu a hřejícího podvečerního slunce.

Z jejího rozjímání ji vyrušil až jeho hlas.

Fotograf, který vyfotil tuhle nádheru, měl právě u nich ve městě vernisáž své výstavy, a když vyšel na chvíli ven, aby se nadýchla čerstvého vzduchu, uviděl ji zírat se slzami v očích na svůj výtvor.

Vůbec netušila kdo je. 

Oslovil ji, pozval dál a teprve až v průběhu toho krásného večera pochopila, že je to právě on, kdo dokázal zachytit tolik lásky v obyčejných věcech, jako je pohlazení, objetí, či podání ruky.

I když opravdu to jsou obyčejné věci? Kdy ji naposledy někdo objal, pohladil, nebo políbil?

Skutečnost, že si nemůže vzpomenout ji šokovala a rozesmutnila zároveň. 

Tak dlouho už byla sama, protože se po svých všech vztahových karambolech rozhodla přestat si donekonečna ubližovat v nefunkčních vztazích.

Přestala věřit. Zůstávala ve své bublině relativního bezpečí, potkávala se s přáteli, trávila hodiny v práci s jinými lidmi, kteří na tom byli daleko hůře, nežli ona.

To ji velmi posilovalo. Už dávno nekňourala a nelitovala. 

Snažila se zapomenout a vytěsnit ty pocity štěstí a radosti, které může člověk prožívat, když je zamilovaný.

Toho večera spolu zůstali jen sami dva v opuštěné galerii, růžové víno zbořilo všechny zdi ostychu a studu mezi nimi. Když zavřeli, pokračovali dál ulicemi. 

Vzal ji na střechu jednoho nákupního centra. Koukali na hvězdy a vzájemně si povyprávěli své životní příběhy. 

Ta noc byla nekonečná. Smáli se i plakali, objímali se a dokonce si zatančili u hudby, kterou pouštěl z mobilu.

Ten večer se poprvé milovali. 

Když ráno koukali spolu na východ slunce, myslela si, že tím to všechno končí a už ho neuvidí. 

Tak to bylo vždy.

Vědomě zastavovala v hlavě všechny otázky a možné příběhy s ním spojené.

Věděla jak se jmenuje, znala jeho skličující a bolavý příběh, tak jako on její.

Doprovodil ji na vlak a zůstal stát němě na peróně, než vlak odjel a s ním i ona.

Už tehdy se s ním rozloučila.

O to víc ji překvapila jeho zpráva, kterou jí po týdnu napsal, kde bylo napsáno místo a čas dalšího setkání. 

Nic víc. Jen na závěr hladící a kulaté "Moc prosím".

Tím začal koloběh jejich společných jednotýdenních setkávání.

Trávili spolu vždy celý den a noc, pili kávu, chodili na výstavy, do divadla, na koncerty, četli si společně knihy, hodně ji fotil, milovali se v lese, u řek a na vrcholcích hor.

Celý den si povídali o tom, co během týdne prožili a jak se u toho cítili.

Už dávno se uklidnila a žila si celý týden svůj život. 

Naplno a šťastná, protože věděla, že ho zase uvidí.

Už dávno se netrápila tím, že sním není každý den, nemají rodinu a děti. 

Věděla, že každý si prožili tolik bolesti, která jim brání mít to jinak, než to právě společně dokázali prožívat..

Dávali si maximum všeho, čeho byli schopní.

Maximum polibků, objetí,emocí a sdílení.

I když nemluvili o lásce a nikdy jí neřekl, že ji miluje, věděli to oba.

Je to láska.

Veliká, hluboká a žitá.

Jiná než doposud.

Tak zase za týden.......