Karel

Pokaždé, když přicházím, sedí ve vstupní hale a kouká do neznáma.Vyhaslý pohled, který míří do jednoho bodu někde na protilehlé zdi.Před sebou plastový kelímek s kávou z automatu, u které dost často pospává.

Musím se vždycky pousmát, když si vzpomenu na naše první setkání.

Pochodoval se svou věrnou přítelkyní hůlčičkou po chodbě, a když mě uviděl, zrak se mu rozjasnil a moc si chtěl povídat. Nic divného, v jeho věku a situaci.

Po každé větě, si v puse jazykem vysunul protézu směrem vpřed.

Chtělo se mi tehdy hrozně smát, ale věděla jsem, že nesmím.

Ještě dnes ho vidím, jak mi vyznává lásku a s pusy mu málem vyskočí zuby.

Tentokrát si mě nevšiml.

Spal.

Připravila jsem paní, se kterou chodím na procházku a vyrazily jsme do vestibulu. Děláme kolečka, kolem zahrady, ptáčků v kleci a vždy procházíme společenskou halou, ve které se někteří další obyvatelé domova setkávají.

Udělaly jsme dvě kolečka a při tom druhém, když jsme ho míjely, už měl opět ten neuvěřitelně radostný pohled, když mě spatřil a volal : " Kočko co Vám můžu koupit kávičku, nebo čokoládu?" 

"Jste hodný nic si nedám, musíme s Maruškou pochodovat. Jsem v práci víte?" Zní moje obligátní věty.

Když jsme ho míjely podruhé,už si prozpěvoval a zasněně pronesl : 

"To by byla krása, kdyby jste mě taky tak držela za ruku, jako tu paní."

Moje svěřenkyně Maruška špatně slyší, takže toho moc nepovykládáme, ani neslyšela jeho povzdech.

Ale já ano. Dobře.A dotkl se hluboko.

Přemýšlela jsem nad tím, kdy ho naposledy někdo z blízkých pohladil, nebo objal, když má takový deficit lidského doteku.

Když jsme opět přicházely k němu, během vteřiny jsem se rozhodla a povídám:

"Mám dvě ruce, tak jestli chcete, pojďte s námi udělat pár koleček a budu Vás držet za ruku."

Ten blažený výraz v jeho tváři nelze popsat slovy.

Pomalu se postavil, v jedné ruce hůlku a kráčeli jsme společně všichni tři. Ruku v ruce.

Byl to pro mě zvláštní pocit. 

Držet dva dospělé staré lidi za ruce, jako malé děti. Jejich ruce byly studené, měkké a příjemné.

Drželi se mě pevně a vděčně. 

Byla jsem uprostřed nich, jako strom, o který se v případě potřeby mohou opřít.

Chráněná jejich těly. 

Zase ta blízkost. Opět ta hloubka přiblížení člověka člověku.

Bez zábran.

Znovu jsem si uvědomila, jak se nás jako miminek neustále někdo dotýká a čím jsme starší a naše roztomilost odchází, ztrácí se i potřeba doteku.

Jsem tak vděčná za to, že mé děti jsou kontaktní. 

Jak dlouho ještě?

Většina starých lidí si neskutečně užívá opravdu každičký dotek, pohlazení, nebo chycení za ruku.

Kráčel s námi a začal mi zpívat zamilované písničky.

Ruku mi tiskl, jako by to bylo poprvé. Tolik laskavosti a pozornosti z jeho strany. 

Jen za to, že jsem mu tu ruku podala

Pak mi povídá: 

" Já jsem tak šťastný! To je tak krásný den. A Vy jste taky tak pěkná kočka! Tož Vy jste proti mě normálně dorostenka. Ale já Vám něco řeknu. 

Vy máte taků jiskru v oku, že určitě nestačíte chlapy odháňať. A jaké máte krásné zuby, když se smějete, ani jeden Vám nechybí!"

To už jsem měla slzy v očích. Chodbou zněl můj smích a po tvářích mi tekly slzy dojetí.

Zazpíval mi píseň s názvem Temně hučí Nijagára, a když jsem doprovázela mou klientku na pokoj, ještě vykřikoval, že mi chce určitě něco koupit v automatu na kávu.

S díky jsem odmítla.

Držení za ruku se přece platit nemusí.

Před svým odchodem domů, jsem se za ním ještě zastavila a zeptala se:

" Můžete mi prosím Vás říct, jak se jmenujete?"

Krásně se na mě usmál, tentokráte jeho protéza zůstala na místě a hrdě pronesl: "Karel"

"Tak zase za 14 dní pane Karle ano?" 

Šťastně přikývl.

Procházela jsem halou, srdce v peří a z rádia se ozvalo "LÁSKU NEZABIJEŠ!"