Dům na vodě (pokračování) - Oliverův příběh

Některé příběhy končí už s prvním písmenem a jiné se zdají být nekončící. Otevírají před námi další a další obrazy našich úvah a všemožných dějů. Můj začal zde: https://brigitatothova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758223

Stál jsem sám na mole, uprostřed krásného jezera. Objímal mě chlad, ale nevadilo mi to. Trochu pršelo. Nic, co by nešlo zvládnout. Mám moc rád déšť. Cítím se po něm takový osvěžený a lehčí. Jako bych pod kapkami mohl smýt aspoň něco z toho tíživého uvnitř. Zmizí to vůbec někdy? Ztratí se to jako pára, nebo to mám vytetované navždy pod kůží? Díval jsem se na hladinu a snažil se počítat dopadající kapky, abych se uklidnil, usmívajíc se nad tou hloupostí. Copak jde spočítat déšť? 

Potichu jsem si začal pobrukovat písničku kapkama se proplétám a mimoděk mi oči sjely na hodinky. Trochu se dnes opozdila, prolétlo mi hlavou. V pátek bývá provoz. Nic neobvyklého. Zapálil jsem si další cigaretu, abych zabil čas. Pořád mě kouření baví. Vlastně to mám od doktora striktně zakázáno. Ale co, je to můj život! Vzdorovitě jsem sevřel rty a pomalu, téměř labužnicky si užíval moment kouřového nádechu a výdechu. 

Stále poprchávalo, obloha byla šedavě kovová s odstíny fialové, ale dneska mi fakt nic nedokázalo zkazit náladu. Tak moc jsem se na ni těšil. Neviděli jsme se čtrnáct dní. Už je to pro mě dlouho. Po pár dnech bez ní začínám cítit prázdnotu a stýská se mi. Večerní telefony nemohly nahradit její vůni, ani objetí, ze kterého jsem se tak nerad vymaňoval. Tohle rozhodně nebylo v plánu. Snažil jsem se odolávat dlouho. Myslel si, že pravidla, která jsem striktně nastavil, jsou dostatečně bezpečná pro mě a akceptovatelná pro ni. A teď je mi samotnému v omezeném společném čase těsno. Ještě, že jsme našli tak krásný azyl, kde spolu můžeme pro milovat celý víkend. Ano. Ze začátku jsem si namlouval, že Klaudii chci vidět jen kvůli úžasnému sexu. Pak se však párkrát stalo, že jsme si společně četli, koukali na filmy, nebo se jen procházeli po okolí. Dokonce jsme spolu několikrát po sobě vůbec nespali. Celý víkend jsme se jen objímali a drželi za ruce. To bylo pro mě úplně nejvíc. Vždycky jsem si myslel, že všechny ženy očekávají především kvalitní postelový zážitek a taky různorodé aktivity a zábavu, které zaplatím, přichystám a vymyslím. 

Tentokrát to bylo jiné. Když poprvé přivezla do domu na vodě plno knih a koš s jídlem, které uvařila, byla to pro mě po těch všech drahých restauracích a nákupních centrech neskutečná změna. Velmi příjemná. Nechtěla nikam jezdit, nic kupovat. Stačila jí dobrá káva a procházky po lese, nebo kolem jezera. Stačilo jí být se mnou. 

Dlouho jsem tomu nemohl uvěřit. Po tom, všem, co jsem si zažil, myslel jsem, že už se mi to nikdy nemůže stát. Byl jsem uzavřený, bránil se, choval se k ní odmítavě a nedovolil víc, než občasný kontakt jednou za čtrnáct dní v domě, který jsem pronajímal. Nechtěl jsem Klaudii vodit k sobě domů. Jednou jsem se o to pokusil, ale když  jsme měli vejít dovnitř, všechna ta hrůza se mi zjevila před očima. Okamžitě jsem zabouchl dveře svého bytu a s trapnými výmluvami ji odtáhl do nejbližšího baru. Nechala to být. Na nic se nevyptávala. I tím si mě získala. 

Začal jsem Klaudii volávat častěji, občas ji napsal během dne a poslední půl rok jsem bez večerního telefonu s ní, nebyl schopný spokojeně a klidně usnout. Rozhodl jsem se zkusit víc. Posunout náš společný vztah dál. Třeba se vídat i týdnu? Vždyť přeci bydlíme kousek od sebe. Ale hlavně...Hlavně jí musím říct, co se vlastně stalo a proč se často chovám jako kretén.

Dnes. Dnes jí to určitě řeknu. Sliboval jsem si při pohledu na vodní hladinu, posetou tisíci kapkami, které mě neskutečně uklidňovaly. Kouřil jsem už druhou krabičku. Zatím se mi dýchalo dobře, ale napětí se zvyšovalo, s každou minutou jejího příchodu. Chci ji to dneska říct. Je to dva roky, co se to stalo. Nezaslouží si, abych se k ní tak choval. Jenom ji trápím. Minule přijela celá ubrečená. Už to musí skončit. Snad to pochopí..... Začala mi být pěkná zima. Déšť sílil. Znovu jsem koukl na hodinky. O hodinu a půl bez omluvy, by se nikdy nezdržela.. Začala se mi třást ruka.... Do prdele. Zase to na mě jde... Kliiiiid. Určitě se nic neděje. Se někde zakecala nebo prostě jen dřepí v zácpě. Tak proč nevolá do háje?.... Po chvíli jsem se už třásl celý. Bezmyšlenkovitě jsem vytočil její číslo. Mobil zvonil, ale nebrala to ani po desáté. Panika mě úplně ovládla. Měl jsem zimnici, kouřil jednu za druhou a začal kašlat...Dýchej sakra kreténe, ještě se kvůli ženské udusíš..uklidni se!!!! ….Chvíli jsem čekal, že zavolá zpět. Dech se zhoršoval. Krabičku s cigaretama jsem vyhodil do křoví. Vběhl jsem do domu a štrachal v batohu, ať si můžu fouknout lék na dýchání. Do řiti! Nechal jsem ho doma...Nebyl moc čas přemýšlet. Věděl jsem, že když se začnu dusit, nezavolám si ani pomoc. Ty panické ataky se vracely pokaždé, když jsem měl stres a zátěž způsobenou strachem ... Strachem ze ztráty, strachem o někoho blízkého...A ten jsem teď měl velký. 

Zabouchl jsem dveře od domu na vodě a co nejrychleji mířil k domovu. Nevolala. Dvacet zameškaných hovorů, deset zpráv a pořád nic. Bože!!! Co se jí mohlo stát!? Třeba na mě jenom kašle a nechce mě už ani vidět. Myšlenky se mi honily hlavou, jak zběsilé. Dech se mi krátil čím dál víc. Od auta jsem už skoro běžel, abych byl co nejrychleji v bezpečí domova a mohl si fouknout. Najednou na mě zavolal známý týpek z večerky. „Kámo, mám tady levnou, super slivovici. Domácí. Vezmeš si?“ Neměl jsem sílu vzdorovat. Vrazil mu beze slova do ruky prachy a s flaškou vyjížděl výtahem úplně nahoru. No co, třeba se bude hodit, prolítlo mi hlavou. Nemohl jsem odemknout. Ruce se mi třepaly, flašku jsem musel položit na zem, ať ji nerozbiju. Konečně se to povedlo. Už jsem sípal z posledních sil. Vytáhl jsem rychle ze šuplíku sprej a stříkal několik dávek po sobě. Vyčerpaně jsem se sesul dolů po stěně. Ležel jsem na studené zemi a čekal, až lék zabere a uklidním se. Po deseti minutách jsem zase mohl dýchat, ale klidný jsem nebyl ani náhodou. Pořád jsem jí zkoušel volat. Nic. Nebrala to. Sedl jsem si k oknu, koukal na hvězdy a otevřel láhev. Pamatuji si jen pár skladeb, které jsem si ještě stihl pustit, než jsem začal splachovat to hnusné, špinavé, bolavé cosi, rozežírající mě uvnitř . Dech se mi uklidnil, zimnice přešla. I třas celého těla. V žilách mi kolovala slivovice a já, už na nic nemyslel. Hudba hrála hlasitě. Tak hlasitě, že přehlušila tichou zprávu, která mi pípla v kapse. 

"UŽ JEDU LÁSKO, BUDU TI VYPRÁVĚT..... KLAUDIE