Blikající myšlenky
Ne jenom temné, jak by se mohlo prvoplánově zdát. Moje myšlenky jsou různorodé a barevné, jako velikonoční vajíčka pomalovaná fixy, které nikdo nesmyje.
Venku se začal klubat první denní nádech. Dívala jsem se z pohovky svým velkým oknem ven. Vypadalo to najednou, jako obraz, rámovaný oknem. Za sklem se pozvolna měnily barvy z černošedé, po kovově modrošedou, až po bledě modro šedivý odstín dnešního dne. Na tmavém podkladu se leskly a blýskaly pouliční lampy, jako zapomenutý vánoční ozdobný řetěz světýlek, pohozený do kraje. Před oknem na posteli, seděla kočka a dívala se ven. Možná myslela na to, co já. Seděla strnule, ani se nehnula, jako socha. Krásný a tajemný výjev. Kéž bych jej dokázala namalovat.
U kávy jsem jsem zběžně prolétla ranní titulky na seznamu a uvědomila si, kolik věcí ve svém životě stále vnímám jako samozřejmost. V duchu jsem poděkovala za všechny domnělé maličkosti, které se mi v této chvíli zdály nebetyčně velké a podstatné. Jsem teď doma s nachlazením. Docela dost kašlu. Jako každé jaro. Mé citlivé průdušky se připravují a čistí na další nádech jara. Vzpomněla jsem si, jak jsme ještě před pár lety seděli zavření s dětmi doma, všichni lidé se nesmírně báli a nevěděli jsme co přijde. U nás doma byl klid. Začala jsem péct chleba a rohlíky, více jsme si povídali a byli si blíž. Pravda, přibrala jsem tři kila, která jsem už dolů nedala. Zřejmě jsem se měla obalit a připravit na to, co přijde. Odpočinula jsem si dostatečně. Jako bych potřebovala dospat všechny ty roky stresu a trápení před tím. Pamatuji si první dny v práci, kdy už se mohlo volně dýchat a strach se umenšoval. Všichni jsme byli šťastní a radostní. I sebemenší rozkvetlá kytka, nebo úsměv kolemjdoucího byl najednou důvodem k radosti a vděčnosti. A čas plynul. Pomalu jsme všichni začali sklouzávat do svých stereotypů a unaveně usínali před monitory svých tabletů, či telefonů. Tak rychle jsme zapomněli. Jakoby to ani nebylo.
Pak přišly další špatné zprávy. Válka a zima. Drahota. Zase jsme se všichni na chvíli semkli, pak se mnozí vzpírali a vzpírají, nadávají a hlavně bojí se. Zima byla relativně mírná. Ovlivnit válku nemůžeme. Tedy já, ze své pozice rozhodně ne. Myslím, že nikdo. Protože kdyby to šlo, tak už se to dávno stalo. Když se ohlédnu zpět, uvědomím si, že jsme všechny výzvy přežili a přežijeme i ty další. Co se ale stalo se vším tím strachem kolem nás? Můžeme ho nějak přetvořit, vymodelovat, nebo upravit?
Když jsem teď doma, rozhodla jsem se nenakupovat. Každý den vařím nějaké jídlo ze svých zásob. Uvědomila jsem si, jak pořád nesmyslně zaplňujeme domovy a žaludky. Jak neustále nakupujeme moc. Více, než stihneme sníst, nebo použít. Včera mi došlo pečivo. Upekla jsem si vlastní rohlíky. Moc se chuťově nepovedly. Dala jsem do těsta málo soli. I to se dá vylepšit. Domácí pečivo vydrží dobré mnoho dní. Rohlík s máslem a ředkvičkou je hotová lahůdka. Tento týden jsem zjistila, jak skvěle chutnají ředkvičkové listy, připravené jako salát. Nevyhodila jsem ani lístek. Moc mě baví vymýšlet nové recepty z toho, co mám k dispozici. Je to určitá forma kreativity. Přesně tohle mě zajímá na životě. Barevnost. Mnoho vrstevnatost. Jak málo si jí všímám, když chodím do práce a prožívám každodenní koloběh. Proč?
Za oknem už je den. Kočka se dávno válí na jiném křesle. Káva mi vychladla a čeká na mě úžasný bylinkový čaj. Natrhaný a připravený rukama jedné milé a laskavé ženy. Dokonalá léčba. Dnešní den si moc přeju, aby všichni lidé pochopili, jak moc jsme stále bohatými, co všechno máme k dispozici zadarmo a kolik dobrého může vzejít z našeho vnitřního klidu a lásky k životu.
Neboť jakými myšlenkami se zabýváme, takový život pak žijeme. Krásný den všem.
Brigita Tóthová
Úklid
Je nedělní ráno, všichni ještě spí, jen venku cvrlikají ptáci a občas zaštěká pes. Auta dnes neslyším. Je neděle a město ještě pospává. Sedla jsem si před monitor a usrkávám černý čaj s citronem. Nedočkavě vyhlížím myšlenky.
Brigita Tóthová
Ráno
Bylo to jedno z těch rán, které vás překvapí svou intenzitou. Občas mě samotnou překvapí, jaké podněty ke mně přijdou, jaké myšlenky se vyklubají a chtějí být rozvíjeny. Jako živý obraz. Miluji ty chvíle. Přichází bez pozvání.
Brigita Tóthová
Bezkafí
Vždycky, když zůstanu doma a vypadnu z běžného rychlého koloběhu, beru čas pro sebe se vším všudy. Jeho terapeutické účinky nemají konkurenci.
Brigita Tóthová
Alice
Probudila ji bolest hlavy a tíha na celém těle. Jakoby na ní ležel parní válec a ona se marně snažila vymanit ze vší té těžkosti. Peřina ztuhlá nocí, omotaná kolem jejího těla, suplovala svěrací kazajku.
Brigita Tóthová
Výběr osudu
Jak moc je možné ovlivnit vlastní osud a osudy našich dětí? Jak velkou moc máme změnit postoje a rozhodnutí, která jsou nám předhozena osudem k prožitku? Může nás zachránit někdo zvenčí, anebo jsme odkázáni jen sami na sebe?
Brigita Tóthová
Příběh o něčem jiném, než jsem původně chtěla.....
Který názor je ten správný? Má vůbec pravda patent na rozum? A jak vlastně vypadá? Už jako malá holka jsem se asi hodně ptala a moc nad vším přemýšlela. Z toho vyplývá, že jsem byla taky bezmezně důvěřivá a naivní.
Brigita Tóthová
Tanec na miskách vah
Láska mezi partnery, je jako nekonečný tanec na miskách vah. Ideálním stavem je rovnováha. Dokážeš to?
Brigita Tóthová
Lampy
Je možné posvítit si na lidskou duši? Máme dostatek světla sami pro sebe? Jsme způsobilí radit a svítit na cestu druhým, když jsme sami tak často ve tmě?
Brigita Tóthová
Příběh o semínkách a dopise
Možná za to mohlo jaro, které koketně začalo pomrkávat do mých špinavých oken. Slibuji sama sobě, že už s tím dnes určitě něco udělám. Má nepřekonatelná lenost nade mnou zatím každý den zvítězila.
Brigita Tóthová
Kleště
Je pondělí. Jak se to stalo, že ho přestávám mít ráda? Přestaň, říkám sama sobě, to pondělí nemůže za to, co na vás páchají, nebo spíše, co na sobě necháte páchat? Pomalu kráčím k budově, ve které se to všechno odehrává.
Brigita Tóthová
Mizející světy
Pokaždé, když odemykám, ještě téměř ve tmě velké dveře u hlavního vchodu pod schody, jsem zvědavá. Zvědavá, co mi dnešní den s ní přinese. Co ještě umí a co už zapomíná, co nezvládne a v čem se naopak zlepšila. Opravdu zlepšila?
Brigita Tóthová
Dům na vodě (pokračování) - Oliverův příběh
Některé příběhy končí už s prvním písmenem a jiné se zdají být nekončící. Otevírají před námi další a další obrazy našich úvah a všemožných dějů. Můj začal zde: https://brigitatothova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758223
Brigita Tóthová
Dům na vodě
Jsou dny, uprostřed kterých se nemůžeš rozhodnout, co máš udělat a kudy se vydat v životě dál. Takové, kdy Tvoje duše křičí, jako zběsilá, ve snaze uvidět před sebou světlý bod. A potom jsou dny, kdy pochopíš velmi rychle.......
Brigita Tóthová
Zírám
Dnešní ráno jsem dostala pěkně velkou fackovací lekci reality.Jen letmo jsem přejela titulky na svém monitoru, protože už delší dobu televize nemaje, nesleduji zprávy, abych tedy byla trochu v obraze.
Brigita Tóthová
Opravdu to tak chceme?
Opravdu je to nutné? Opravdu tohle chceme? Pro koho a proč to vlastně děláme? Pro lepší čísla ve statistikách? Kde se ztrácí svobodná vůle člověka? Všichni se jednou ocitneme v podobné situaci. Jak si to přejete vy?
Brigita Tóthová
Marmeláda
Občas se mi stává, že objevím neobyčejnosti v naprosto obyčejných věcech a činnostech, tvářících se, jako na první pohled docela stereotypní a nezáživné. O to více pohladí.
Brigita Tóthová
Příběh o popelnici a lidském štěstí
Kráčela jsem prázdnou ulicí, ve sluchátkách nezvykle skvělou hudbu, a před sebou černou, osamocenou popelnici. Na tom by nebylo nic divného, ve městě jich máme spousty. Tahle mě upoutala svou odstrčeností a hlavně papírovou taškou
Brigita Tóthová
Příběh o stresárně
Někdy mám pocit, že některé čekárny jsou schválně uzpůsobeny tak, aby pacienti ve své nemoci setrvali co nejdéle. Anebo to jsou inovativní metody léčby zocelováním nervového systému a já je ještě nepochopila.
Brigita Tóthová
Jak umlčet člověka
Je to vlastně tak snadné umlčet člověka. Stačí se jen na něj podívat shora. Nebo i klidně zpoza brýlí, či dlouhého psacího stolu, který vám oběma zajistí dokonalý odstup jeden od druhého.
Brigita Tóthová
PO vánoční rozjímání
Stály jsme uprostřed kostela, vnímaly tu nádhernou záři zlata všude kolem. Slunce venku nesvítilo, ale i tak jsme měly pocit, jakoby bylo všudy přítomno. Varhany hrály krásné liturgické písně, kostel byl plný k prasknutí.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 95
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 573x
Baví mě zkoušet různé styly psaní a hlavně mě baví reagovat na podněty z venčí.
Můžete mi napsat i na email : brigita.tothova@seznam.cz
Vítejte u mě